Ladakh, část první

   Loučíme se s Šárkou ve Vídni na letišti. Shodou zvláštních okolností jsme oba jeli stejným žluťákem z Brna a její let je ve stejný čas jako můj. Ona jen letí jiným směrem - Káthmandů a já směr Dillí.

  

Fotky z povídání najdete tady


   Dílí mě přivítalo a já cítím nechuť v něm strávit víc času, než je nutné. Bohužel lety do Lehu jsou jen dopoledne kvůli počasí, a tak můj navazující let je až druhý den brzo ráno, protože všechny dnešní už frnk frnk uletěly.
   Smrad, hluk, špína a vedro jdou tu ruku v ruce a míchají únavný koktejl. Utíkám do Majnu Ka Tilla, kolonie tibetských uprchlíků, kteří tu začali nový život, a nevytahuju odsud paty až do večera. Při večerní procházce hlavní ulicí a pozorování ruchu okolo jsem si všiml tří výrostků stojících za rohem v temné uličce, jak tam něco tajně kujou. Jeden z nich měl plastový pytel na odpadky přes rameno. Odznak, že je v tom nejspíš celý jeho majetek a dnes, ani v jiné noci zřejmě nespí s rodinou. Z vedlejšího obchodu vyšel celkem dobře stavěný mladý tibeťan, šel na jistotu a hmátl za roh. Dva z kluků uskočili, ale jednoho drapl a dal mu takovou pecku dlaní zezadu do hlavy, že už se to nedá nazvat ani políček. Už jsem viděl, jak se kluk zaryje nosem do dlažby, ale nakonec to vybalancoval. Žádný z těch kluků ani nepípl, ani tibeťan nic nedodal. Nejspíš dobře věděli za co, on je totiž načapal, jak tam kouří špačky, a byli už předtím varováni.

   Ve dvě v noci vyjíždím na letiště. Cestou míjíme suť, pouliční psy, na výpravě, kteří vám jsou schopni pěkně zatopit, lidi spící na chodníku nebo na ostrůvcích uprostřed mezi silnicemi. Pokaždé, když tohle zažívám, vracejí se mi moje vzpomínky, když jsem před čtyřmi lety putoval Indií a nejednou pozdě v noci jsem se ocitl v černých uličkách obklopen psy nebo jsem se potichu proplétal mezi spícími žebráky s batohem na zádech a kameny po kapsách. Snadná kořist. Proč jen jsem to dělal? Kvůli pár ušmudlaným rupiím. Tahle země není pro sraby a kdo ji nikdy nenavštíví, měl by alespoň vidět Sallam Bombay. Teď jedu v taxíku a jsem sakra rád, že nemusím být tam venku. Za chvilku už budu v Lehu, pryč odsud ze stoky jménem Dílí, které přirovnávám k díře po granátu na latríně. Na tomhle městě je něco, co prostě nemáte rádi, ale přitom potom všem vyprávíte, co jste tu zažili. Nevím, někdy si říkám, že zdejší obyvatelé jsou buď duševně nejodolnější lidi, nebo si tu odpykávají trest.

   O tři čtyři hodiny později mě vítá v Lehu na letišti Ali s cedulkou v ruce a oblečená v salwar kurta. Je to anděl. Po pěti týdnech jsme zase spolu. Byla tu jako koordinátorka dobrovolníků na škole v Mulbekhu a Ladakh je za ty roky její zamilované místo, zná tu kde co a kde koho. Bude oříšek dostat ji někam, kde ještě nebyla.
   Prvních několik dní jen odpočívám a aklimatizuju, seznamuju se s prostředím a přivykám zdejšímu koloritu cestovatelů, prodejců, podnikatelů se vším a izraelců. Synové a dcery Mojžíšovy jsou všude, i na našem patře a dávají si záležet, aby se o nich vědělo. Do značné míry jim to tam patří. Dělí se s námi o hudbu po ránu, o chro-chro-chrochtání při jídle, o tampóny a vlasy v koupelně. Ještě se tu poblijte a poserte, říkám si. A vskutku, prý z nich cosi vyšlo den předtím. A tak raději používáme sdílené koupelny a záchodky o poschodí níže.
   Potkávám se se zbylýma dobrovolníkama, kteří už mají působení ve škole v Mulbekhu za sebou, a teď si užívají cestování a poznávání krajiny. Odpočívám a aklimatizuju, protože i při výstupu do druhého patra se zadýchám. Když se sehnu a rychle narovnám, vidím hvězdičky a ztrácím balanc. Naštěstí jsou tyto dny jinak nenáročné.

  
Tikse - Dalajlámova přednáška
Den po příletu jdeme na Dalajlámu. Má přednášku ve vesnici nedaleko u kláštera Thikse a tak stopujeme.
   Na místě je moc lidí, přednáška probíhá. Všichni nás navádějí na místo pro cizince, vpravo od Dalajlámova trůnu, kde probíhá překlad do angličtiny. V deníku mám k tomu poznámku: "Přednáška o prázdnotě a tak..."
   Asi po hodině je přestávka nebo už možná i konec a tak jdeme na obhlídku kláštera.

Maitreya Buddha
   Je starý a v některých jeho částechNew age lidí. Je to náboženství (i když Buddha není Bůh), které má snad nejblíž k magii a magickým rituálům. Tam, kde to už dávno zaniklo, nebo zaniklo a bylo znovuobrozeno, tady to pořád jede. Bez přerušení, po staletí. Uctívání, mantry, zázraky, moc, písně a texty, nástroje, trojí podstaty, dākinī, vize, božstva, démoni, Samsara. Je to komplexní, je to složité, vyznat se v tom je těžké a co Láma, to jiný výklad. Buddhismus tu hraje prim, o čemž svědčí i socha Buddhy Maitreyi. Je to budoucí buddha, který má přijít na svět, až současné buddhovo (Shakyamuni Buddha - Gautama Siddharta) učení (dharma) bude ztraceno. Socha je dvoupatrová, cca 15m.
se cítím podivně. Vejdu do zšeřelé místnosti ochránců, očouzené stěny a malby čpí staletími kouře a vonných tyčinek. Velké, temně hnědé až černé sochy jsou zakryty látkou, jen na některých místech vyčuhuje škleb Mahākāla nebo jiných bohů. Naskakuje mi husí kůže. Prý jsou jejich hrůzostrašné obličeje zakryty látkou, protože normální člověk by pohled na ně nemusel vydržet. Zůstáváme a vstřebáváme tuhle prastarou místnost. Asi chápu, proč je tibetský buddhismus tak přitažlivý pro spoustu

Tikse po přednášce

   Po třech dnech prcháme už i z Lehu, vzhůru do Mulbekhu. Ten leží asi v půli cesty mezi Lehem a Šrínagarem a je to tuším jedna z posledních, ne-li poslední, z buddhistických vesnic. Dál směrem na Šrínagar už je kultura muslimská. Tam my se ale nechystáme. Původní letenku do Šrinagaru jsem si přebookoval do Lehu, protože pár týdnů před odletem tam opět došlo k násilnostem a situace byla napjatá. Od turistů, co se odtamtud vraceli jsme měli informace, že to tam sice není vyložene nebezpečné, ale ani se tam nedá cítit úplně bezpečně. Obchody pozavírané, na ulicích vojáci, přístup byl povolen jen na některá turistická místa a taxíky jezdily jen v noci. To proto, aby po nich dav neházel šutry. Proč setrvávat na takovém místě, kde visí ve vzduchu hrozba? Ať už jdou s těma blbárnama do blbouc.

Cestou na Mulbekh - u mostu na Alchi
   Kde jsem to skončil... Jo, úprk do Mulbekhu byl na etapy:
1. Pěšky Lehem na výpadovku, odkud můžem stopovat.
2. Třičtvrtě hodiny nám nikdo nezastavil. Stopujeme místní autobus.
3. Místní autobus se vleče, až se dovleče do místních stavebnin o 3 km dál od našeho nástupu.
4. Třičtvrtě hodiny nakládají hlavně pletivo a tyčky na střechu.
5. Autobus se vleče, malé děvčátko si oblíbí Ali a putuje za ní přes celý autobus. Usedá jí na klín.
6. Přijíždíme do vesnice za Lehem, Nimu, odevzdáváme holčičku a jdeme na čaj u silnice.
7. Stopujeme tentokrát čtyřicet pět minut až hodinu a po desíti až patnácti pokusech nás opravdu jeden pán nabírá. Je to odměřený sikh, který anglicky neumí ani slovo. Ali využívá svých znalostí hindi až k prasknutí. Mezi praskáním hindoangličtiny je ticho s občasným komentářem okolí a s přitakávajícím, vševystihujícím hmm hmm.
8. Pán nás veze jen o dvě vesnice dále do Saspole, kde nás vysazuje.
9. Stopujeme asi 20 minut. Další pán nás sveze, ale jen k mostu do Alchi.
10. U mostu do Alchi stopujeme cruiser s emancipovanýma indkama. Jsou tu na dovolené a jen se projíždějí. Bohužel nás vzít nemohou, ale zajímá je, jestli něco nepotřebujeme. Jo, potřebujeme jet dál. A vodu nepotřebujeme? Ne.
11. O chvíli později stopujeme cruiser se dvěma indama. Jsou to inženýři. Cesta ubíhá příjemně, povídáme si a po hodině a půl přijíždíme do Khaltse.
12. Do Khaltse přijíždíme zároveň s naším autobusem, ze kterého jsme předtím v Nimu vystoupili. Dozvídáme se, že dnes už žádný jiný autobus do Mulbekhu nepojede, jen do Lamayuru.
13. Stopujeme, nezastavují. Ali si nakupuje u místní milé obchodnice sušené meruňky a navazují rozhovor na téma cesta do Mulbekhu a ubytování v Lamayuru.
14. Najednou nám jeden stop opravdu vyjde. Pán jede až do Kargilu, hurá! Tzn. že cestuje přes Mulbekh.
15. Dál už má cesta jen samá pozitiva. Řidič mí trochu anglicky, když vytáhnu foťák, automaticky zastavuje, abych mohl fotit.
16. Za další asi dvě hodiny přijíždíme do Mulbekhu. Konečně. Zabralo to asi 8 hodin. No, to není po pravdě tak zlé.



Před školou Spring Dales Public School v Mulbekhu

   Uondaní jdeme do místní školy Spring Dales Public School, kde Ali a dobrovolníci od Brontosaurů v Himalájích donedávna působili.Ubytováváme se v místním, čerstvě dokončeném internátu, který má ještě někde vlhký nátěr laku na dřevě.
   Hned druhý den se probouzíme do děckého křiku. Děti mají sice teď prázdniny, ale za pár dní mají oslavy Dne Nezávislosti a tak jdou dnes do školy nacvičovat taneční a jiná čísla. Čeká tu na ně autobus, který je má odvést do sousední vesnice. Jedeme taky. Je to naším směrem dnešního výletu - Fokar Song.
autobusem za zpěvu
   Děti jedou i na střeše, my jsme v kabině řidiče a s náma další děti. Děti, děti, děti...no prostě dětí jako smetí. Zpívají a hulákají, řidič se směje a my taky. Chtějí nám udělat radost a tak s křikem zpívají o stošest. Po chvilce rozeznávám jednotlivá slova. Zpívají Hej, Gorale!
   Muselo to jednou skončit a tak po půlhodině vystupujeme a jdeme na stop. Stopujeme opět na etapy. Nejdříve k mostu, pak pěšky, pak místní bus, pak pěšky a pak místní minivan.
cestou z Fokaru na Song
   Konečně po dvou hodinách od školy jsme ve Fokaru a už šmatleme nahorů na Song. Je to místo schované šikovně ve skalách. Jdeme přes pastviny, stoupáme výš a výš, přes mini verzi Slovenského ráje korytem řeky a vodopádku, až po hodině jsme na místě.
klid
   Je tu gompa, pár lidí, meditační jeskyňky a praporky. Odpočíváme obklopení štíty hor jak z obrázku a v kontrastu s nimi obklopeni i kravinci. Ale je tu i božský klid a scenérie opravdu hladí. Místa jako toto člověka opravdu přimějí se zastavit. Navenek i uvnitř a zavřít oči. Nadechnout se a vydechnout... a pak ještě a ještě jednou. Některé věci jsou popisem a fotkama nepřenosné. Dobré je, že tady nejsou momentálně davy turistů. Pro zápaďany je Mulbekh a okolí absolutně nezajímavý, ti se honí za spektakulárnímy výhledy a treky. Zato místní o různých svátcích tohle místo prý hojně navštěvují. Prý se tu u jeskyního labyrintu čeká na postup dovnitř i tři hodiny a lidi si navzájem pomáhají tak, že si dělají navzájem z rukou stupínky, aby mohli pohodlněji šplhat i na špatně přístupná místa.

tunýlky
meditační jeskyně
   I my prolézáme zdejším systémem jeskyněk a tunelů, ale bohužel je hlavní jeskyně zavřená a nikdo tam není. Nehrneme se do žádných větších akcí a nešplháme než tam, kde je to snadné a bezpečné. Nepřišli jsme to sem dobývat. Obvykle tam bývá nějaký poustevník, medituje a někdy pomáhá příchozím lidem s trápením. Škoda jen, že jsme si nevzali spacáky. Táboří tu dnes parta výletníků a my jim závidíme. V noci to tu totiž slibuje krásnou nebeskou klenbu, protože vesnice Fokar je daleko a za štíty hor a určitě tam není pouliční osvětlení. U nás pro samé lampy už ani nevíme, jaké to je mít nad hlavou hvězdy, pokud se nevydáme někam daleko do přírody; už se nahoru ani nedíváme. Kdybychom je vídali pravidelně, třeba bysme si díky té nezměrné velikosti prostoru nad námi nepřipadali tak sebestřední. Takhle náš obzor a rozhled končí za hranicí světla.

   Den nato jdeme na menší procházku za zatáčku a vracíme se za 5 hodin. Za zatáčkou byl po hodinách chůze special strom (v této zemi je skoro každý strom, jeskyně, řeka a kopeček speciální nebo posvátný). Strom je pěkně rozeklaný a často se tam chodí meditovat. Dnes tam medituje koza a její stádo je všude okolo. Pasáček je kousek opodál a vaří si na ohni. Stádo je to smíšené, kozy i ovce. Přičemž ja zajímavé, že kozy jsou individuálky a ovce stojí v chumlu s hlavama u sebe, jako by se radily. Jen ocásky jim vrtí. Možná plánují ve stádu puč. Kolik námahy asi dá vymyslet spiknutí proti stvořením, které mi zrovna chtějí sežrat kalhoty a vyskočit Alici na klín, protože jim zasedla. K ústupu nás ale nedonutily.

Moje kalhoty nejsou k jídlu, potvoro!

Hej ty, kuří nožko, to je moje místo, vodprejskni!


   Další ráno je ve škole opět ruch. Děti znovu nacvičují na Den Nezávislosti. Tentokrát tanec a zpěv přímo ve škole a my se tak s něma můžeme rozloučit. Tohle místo pro Ali hodně znamená, jezdila tu šest let jako dobrovolnice. Nosila hlínu v koši na hlavě na stavbu internátu a dnes už tady budova stojí. Je tam obrovský kus práce dobrovolníků, kteří ze svých zaměstnání a peněz místo za zábavou jeli pracovat a pomáhat.

   Stopujeme zpět do Lamayuru. Šílený muslim po nás chce 2000 rupií za svezení. To je úplně absurdní. Vysmáli jsme se mu a mávli, ať nám zmizí z očí, protože to už ani není na smlouvání, ale na problémy
   Naštěstí celkem brzo zastavil cruiser s turisty ze Singapůru. Nejdřív nás vzít nechtěli, ale pak pod tíhou Aličina úsměvu povolili. Všechno v pohodě, ženská byla celkem komunikativní, ale chlapík ne. Až když jsme začali mluvit o józe a vegetariánství, tak se zapojil. Zdůrazňoval, že vegetariánství je na cestě jógy a meditace důležité, že to zlepší naši praxi. On je taky vegetarián a soucítění se zvířaty je nezbytné k dalšímu spirituálnímu růstu a vhledu. Škoda, že měl na nohou kožené pohorky. Tak třeba jindy.

   V Lamayuru je krásná stará gompa vystavěná na skále, kde meditoval Naropa, jedna z buddhistických celebrit. Nechci být neuctivý, mám buddhismus rád, jen je někdy úsměvné, že ve skoro každé jeskyni v Indii a Nepálu meditoval Buddha, Naropa, Marpa, Padmasambhava... že támhle je otisk Buddhovy šlápoty a jinde zase otisk Padmasambhovy páteře v místě, kde se opíral.
   Procházkou kláštera Lamayuru potkáváme Janu, jednu ze zbývajících prázdninových dobrovolnic. Jsme spolu domluvení na trek, který dnes začínáme právě tady.

   Míříme do vesnice Wanla přes přechod Prinkiti La (3900m). Je to něco přes tři hodinky. Počáteční cesta údolím a soutěskou se časem zvedá až k přechodu. Výhledy jsou opět parádní a vidíme odtud i náš cíl cesty vzdálený tři dny.
   Cesta dolů soutěskou rychle ubíhá a před setměním dorážíme do cíle. Budeme spát venku pod širákem, véču si dáme z ešusu...
   Rozbíjíme ležení v místním kempu u řeky a holky se vydávají pro nějaké přebytečné deky. Majitel kempu huhlá, že mu není rozumět a rád si dá chhaang, jakýsi druh tibetského piva. Nabídl nám svoje plonkovní deky, odešel s holkama a já zůstal na stráži. Vrátily se po hodině, protože je pán pozval domů na čaj. Ony čaj dostaly, ale hned jak jeho manželka zmizela z pokoje, on si přihnul piva, filuta.

klášter nad silnicí ve Wanla


   Ráno po snídani vyrážíme do Hinju. Šlapání asfaltkou není žádný med. Je to sice jen asi 5km po silnici, než se nastoupí příjemnější část, ale teplota rychle stoupá jako na pánvičce. Po chvíli stopneme jeep a jedeme na korbě, nabíráme cestou i dvě Němky, které jsme večer potkali v kempu. Jdou stejný trek jako my. Smluvená cena 50 rupií se vztahuje i na ně, když se ptáme, jestli by nás vzali až do Hinju a ne jen ten kousek, tak se cena šplhá na 2000 rupií za všechny. Prý je to dál cesta moc nebezpečná. Co naplat, musíme dál od křižovatky pěšky. Dáváme si v místním stánku čaj a sušenky a vzhůru do hor.

   Za další tři až čtyři hodiny a pár tápání v mapě a vyfoceném popisu cesty (nechtěli jsme si kupovat v Lehu kvůli jednomu treku celého průvodce, tak mě v knihkupectví Ali a Jana obklopily a já jsem nafotil stránky s naším výletem na foťák. V průběhu výletu jsem tak často zapínal displej a kontroloval naši cestu.) jsme byli v Hinju. Janča a Němky se šly utábořit, protože měli vybavení na kemping a spoustu jídla a my s Ali jsme šli k místním. Je to tu zařízeno tak, že tu není žádný hotel, penzion ani podobně, ale spí se u lidí doma za poplatek. Ti se o vás postarají. Dají vám večeři, snídani a nabalí zítřejší oběd a máte celkem útulné místo na spaní s možností se podívat, jak taková ladacká domácnost funguje, jak žijí. Stojí to sice 1000 rupií na hlavu, což je moc, ale tihle lidi tím nezbohatnou. Jenom jim to pomůže lépe přečkat dlouhou zimu. Nekonkurují si, ale poctivě si turisty točí. Když jsme se ptali jedné paní, jestli u ní můžeme přespat, řekla že ne, že teď je řada na její sousedce a odvedla nás tam.
   Stará babička byla doma sama s malým batoletem, které hlídala. Neuměla ani anglicky, ani hindi. Mluvila jen Ladacky a všechno tlumočila právě ta sousedka, která nás tam přivedla. Postarají se o nás, až se dcera vrátí z pole, teď dostaneme jen čaj.
   Šli jsme si odpočinout na pár zbývajících hodin dne a projít se za kempujícíma holkama. Dali jsme si tam i rychlou koupel v ledové horské říčce, protože na našem ubytování sice voda z hadice byla, ale byla na pěkně exponovaném místě na skalce, kde by vás každý nově příchozí do vesničky viděl.
   Po návratu už doma byla dcera, matka toho dítka, které babička přes den hlídala. Za pár hodin prý bude večeře.
   Setmělo se, sešli jsme do potemnělé kuchyně a jídelny. Vařilo se na vařiči, placky se hnětly na dýnku na zemi, babička chovala dítě a my přemýšleli, jak je ta holka asi stará. Prý je jí dvacet jedna.  Vypadá dost starší, něco před třicítkou. Takže celý den pracuje na poli, pak přijdou turisti a těm vyvařuje. Vstává okolo páté ráno, aby jim stihla udělat snídani a oběd na cestu a pak jde určitě zase na pole a tak pořád dokola. Tihle Ladačané jsou sice houževnatí, ale upracovanost je jim vidět ve tvářích. Už jsme s ní ani nechtěli smlouvat o peníze, za jejich dřinu si zaslouží každou rupku navíc.

   Brzy ráno už šlapeme na hlavní přechod tohoto treku - Konzke La ve výšce 4900 m. Místní, které potkáváme a i průvodce tvrdí, že další vesnice, Sumdo Chenmo, je vzdálená cca 6 hodin. Tři hodiny nahoru, tři dolů. Jdeme na to... Kéž by!
   Okolí je opět, jak jinak, než krásné. Jdeme po pěšinkách vyšlapaných po desetiletí dobytkem a pasáčky, turisty a nosiči. Krajina je vyprahlá od ostrého slunce, pod nohama se nám výří prach a říčka, proti které jdeme se občas přiblíží, až do jejího koryta nakonec musíme vstoupit. Vyhlížíme přechod, přes který máme přejít. S každou další zatáčkou si říkáme, že za tou další už musí být. Za každým dalším kopečkem a skalkou, která nám brání ve výhledu, si říkáme, že už musí být. A není. Občas se tak na zastávkách doháníme s Němkama. Jsou pomalejší, jedné z nich není dobře, tak se asi vrátí a pořádně si odpočinou, aby byly zítra plné sil. Dáváme jí karbohydrátový prášek nebo co na výrobu dryjáku a pokračujeme v cestě.
Yak si to tak může vyšplhat?
   Konečně vidíme přechod! Tak daleko?! Mě jebne. Uzavíráme sázky, kdy tam budem. Ali říká, že za čtyřicet minut, Jana tipuje hodinu, já říkám, že za hodinu budem teprve tak na jeho úpatí a pak minimálně další hodinu a půl nahoru.
   K úpatí nám to trvalo asi hodinu a půl, ono se to nezdá, ale vzdušnou čarou to vypadá lehčí, než když pak musíte opisovat ráz krajiny a jít korytem řeky. Konečně jsme začali nastoupávat. Koukáme, že i yak si to nastoupává, ale jde na opačnou stranu hor.
   Brzo jsme šli v bundách zapnutých až ke krku a na hlavách čepice. Vítr fičel a čím výš jsme byli, tím hůř se dýchalo. Dvacet kroků, zastavit a vydýchat... Před náma šla skupinka Izraelců, jedna holčina chudák pořád posedávala každých pár metrů a brzo jsme je předehnali. Jen jsem jí nabídl vodu a zeptal se jí na stav, ale nic nepotřebovala.
   Konečně nahoře asi za tu hodinu a půl od úpatí jsme ze sebe shodili batohy, svačili, odpočívali na závětrné straně a užívali si výhledů. Po nezbytných fotkách a tančení jsme nahodili krosny a šli dolů.
pohled z Konzke La na údolí, kterým jsme sem dnes ráno prošli
   První půlhodina byl sešup, ale pak se krajina zase otevřela a postupovali jsme pomaleji. Potkali jsme chlapíka s oslíkama, který se ptal po Izraelcích, se kterýma jde a oslíci jim vezou náklad. "Jó pane, ti byli za náma a nahoře ještě dlouho svačili a odpočívali." Pán sklopil hlavu a vydal se pomalu s oslíky dolů sám.
další yak, jde jen tak
   Cestou jsme ještě zažili dějovou vsuvku, když na mě přišla bolest břicha a s ní spojená potřeba. Jenže nebylo moc kde ji vykonat, odevšud by na mě bylo vidět. Rozlehlé údolí ale skýtalo přece jen úkryt. V dálce bylo nějaké stavení, od pohledu místo, kde nocují pasáčci a nosiči na své cestě horama. Nasadil jsem tempo, před stavením odhodil batoh a s valícíma očima jsem se chtěl schovat za zídku, když v tom naproti mě ze stavení vyšel chlap. Sakra, co teď?! Koukám na Ladačana a se zoufalstvím v hlase volám "Toilet?!" Z jiné části budovy vyjde druhý chlap, mává rukama v rozprostírajícím gestu a říká "Toilet..." Oba z pohledu na mě pochopili moji situaci a poradili, ať utíkám za zídku. Super, uff, nevadí jim to. Stejně je tu všude plno jačích dung se kterýma topí... mým si ale moc nezatopí. A jak to dopadlo? Nakonec to nebylo tak zlé, moje potřeba nebyla potřeba, ale zaražený prd, který se cestou dolů z přechodu začal rozpínat. Všichni jsme se tomu pak zasmáli. My tady v horách se tak smějem často. Poděkoval jsem chlapíkům za azyl a šel si po svých.
   Už to nebudu dál protahovat, šli jsme ještě dlouho a dorazili do vesnice duchů Sumdo Chenmo. Pár domečků, ale žádní obyvatelé. Všechno bylo ponecháno ve stavu rozdělané práce, ale lidi jakoby se najednou vypařili. Tam byla motyčka v záhonu, jinde přetékal kbelík s vodou pod kohoutkem. Jediný člověk na dohled byl jakýsi mnich pracující na záhonku. Říkali jsme si, že je všechny zavraždil a teď je zakopal... Nakonec jsme se přece jen dopátrali noclehu, ale chvilku to zabralo. Na naše volání nikdo neodpovídal. Až na slovo homestay, se někdo ozval z okna nad námi. Sice nás neubytoval, ale poslal nás na druhou stranu vesnice. Tam už se nás ujali. Cena i servis podobný jako minulou noc.





   Celí unavení jsme složili kosti cca po dvanácti hodinách treku. Žádných šest nebo devět, ale dvanáct. Od sedmi do sedmi. Kdyby to byl rozdíl hodinky dvou, tak budiž, ale dvojnásobek? Je fakt, že jsme nešli bůhví jakým úprkem, ale tohle místní i knihy fakt přestřelily. Ono záleží, jestli jdete s bagáží na zádech nebo nalehko a náklad vám vezou osli.
   No a když už jsem jednou dnes naťukl téma tělesných potřeb, popíšu vám ladacké rustikální záchody. Na těch, jako v celé Indii, musíte dřepět. Žádné čtení novin. Ale Ladačané, ač se to může někomu eklovat, to mají vymyšlené chytře. Záchod je v patře, je tam díra v prknech, nad kterou si dřepnete a vypustíte svůj odpad, a je tam také lopata a hromádka hlíny/prachu/popela a podobných věcí. Lopatou to pak zahážete místo splachování. A proč je v patře? Protože tam dole, kde je odpad, jsou i dvířka ven. Místní pak po určité době dvířka otevřou a lopatou vyberou obsah. Pak to odvezou na pole a hnojí záhonky. Půda je tu neúrodná a tímto způsobem jí pomáhají; tento koloběh mají vyzkoušený staletími. Nevím, u mě dobrý, aspoň to nesplachujou pitnou vodou. Tu totiž nemají v kohoutku, ale v řece dole pod vesnicí, to by se pěkně nachodili.
   Další den jsme se rozhodli, že si trek zkrátíme. Nepůjdeme na další přechod Dungdungchang La, abysme museli stoupat dalších 900m nahoru a pak dolů do Chillingu, jak jsme původně chtěli, půjdeme údolím říčky do Sumdo Do.
vypadá to horší, než to opravdu je
   Bylo to taky moc zajímavé, člověk nemusí pořád nahoru. Občas jsme šešli až do koryta řeky, abysme ji přebrodili na druhou stranu a mohli pokračovat v cestě. Kvůli sesuvům půdy tu stezka často mizí a musí se vyšlapat nová. Je to vrůšo takhle hledat, kudy by se dalo jít nebo aby to pod váma nežuchlo. Potkáváme i jednoho poláka, který u říčky v noci kempoval. Po rychlém pokecu jdeme ještě asi dvě tři hoďky a jsme v cíli.
   Sumdo Do jsou snad asi jen dva baráčky. Spát se tu ale nechystáme. Chceme dnes zpět do Lehu. Usedáme, dáváme si v místní chajdě čaj, nabízíme sušenky a sušené ovoce.
   Přejímáme styl však ono něco časem pojede. Za třičtvrtě hodiny slyšíme cruiser, stopujeme a nabírají nás. Je plný postarších německých dam. Byly taky na treku. Cesta ubíhá příjemně a já se pokouším prolomit ledy. "Jste tady samé dámy. Kde máte manžely?"
   "Už jsme jich měly dost. Nechaly jsme je v Německu."
   Docela akční důchodkyně teda.

   Dostali jsme se do Lehu a ubytovali na našem oblíbeném místě. Synové a dcery Mojžíšovy tu nejsou!

Pokračování příště.
---
   A kdo ještě neviděl:

Oblíbené příspěvky