Stránky

úterý 7. dubna 2015

Měsíc na Zélandu je jako týden v Tokiu

Čas tu plyne jinak, rychleji. Hned po přistání nevycházím z údivu nad vstřícností zdejších lidí a úředníků, jejich milými usměvy a zdvořilostí. Ujímají se mě hned od začátku a dávají rady, dokonce mi i zařizují hotel alespoň na první noc, než se stačím rozkoukat.
Průchod přes imigrační a celní je jen formalita. Každý si rád poslechne můj příběh. To chtějí všichni slyšet znovu a tak vyprávím a vyprávím.


Cestou z letiště autobusem jen přemýšlím o tom, co tu vlastně budu dělat, itinerář sice mám, ale jak to tak vypadá, mám ho k ničemu. Všechno, naprosto všechno je tu tak jiné, než jsem čekal. Podnebí, kultura i samotní maoři. Ti se zdají, že už dávno nejsou žádní divoši, nemají na obličejích tetování (Moko), ani nevyplazují jazyky a nedělají grimasy jako vidíme v televizi při rugby. Místo toho jsou upravení, úslužní, slušní a zdá se, že válečnou haku vyměnili za šintoizmus. Jsem tak zmatený a unavený po dlouhé cestě, že se chci nejdřív jen pořádně najíst a vyspat.
Po ubytování ležím a snažím se ve všem vyznat. Dobře, že tu mají wifi a tak můžu směle komunikovat nejen s rodinou. Ta se taky nestačí divit, jak je Nový Zéland odlišný od toho, co je vidět v televizi, na internetu, potažmo na Facebooku (co je tam, to se počítá, pánové).

(žádné z následujících fotek neprošly úpravou Photoshopem, Nový Zéland nepotřebuje Photoshop, to Photoshop potřeb...ále...)

Na jedné přednášce před odletem jsem se mimojiné dověděl, že Nový Zéland prý nemá nijak zvláštní kuchyni. Nic, co by se dalo označit za národní jídlo. Možná až na fish&chips - to jsem sice kdysi jedl v Londýně, ale tady je úplně jiné!!! No posuďte sami:



Také tradiční maorská obydlí v přírodě vypadají jinak:



Animistické náboženství má původ zase v přírodě a nemá svatostánky:



Písmo nejdříve vůbec neměli, ale po příchodu kolonizátorů jedno vymysleli – překreslovali svá Moko místo podpisů:



A Maoři samotní...:

Zdroj: tomio.cz


Tak moment...tohle není Nový Zéland! To je Tomi... teda Tokio!!! Probouzím se z delíria, je mi jako bych sežral Dysonovu sféru.
Už si začínám správně vybavovat záležitosti několika posledních dní. „...říkáte, že na Novém Zélandu nechcete pracovat a přitom jste členem skupiny na Facebooku, kde lidé řeší zaměstnání na NZ. Nechápu, proč by to někdo dělal...“ říká NZ imigrační úředník po telefonu. Jsem v Tokiu, zrovna mě odbavují do letadla...
-Nj... nechápeš věcí...myslím si. „ To přece nic neznamená. Tam se neřeší jen práce. Řeší se tam i nákup a prodej aut, informace. O to mi šlo především. Já tam žádnou práci nehledal, ani jsem nikde nic takového nepsal. Dám vám kontakt na mého zaměstnavatele a můžete si ověřit, že mám stálou práci a dovolenou jen na měsíc.“ ...a proč bych tam vůbec měl chtít jít pracovat? Každý čech po tom netouží...předpojatost.
„Oceňuju, že mi to říkáte. Chvilku počkejte, budu přemýšlet.......... tak jsem se rozhodl, že vás dál nepustím!“
Odteď se mi jeho slova slévají v blekot, asi takovýto: „Proč by to kdo dělal, blá, rozhodl jsem se, že ne, je to podezřelé, bláblá, můžete kontaktovat třeba ambasádu v Turecku a zažádat o pracovní víza, hyblá hublá, dejte mi k telefonu úředníka, který mi vás předal, nazle.“

...To nemůže být pravda, to se mi jen zdá, ještě spím...já jsem ale v Tokiu! Letadlo je padesát metrů ode mě! Co můj batoh! To snad ne, prosím, že to tak není, chápe se mě těžko ovládaná panika... „Cože, proč? Vždyt to nemyslíte vážně? A co mám teď dělat jako?“
„Kontaktujte Tureckou ambasádu...“
„Cože, proč?!“ - no tady je vidět, jak se člověk zasekne, neschopen reagovat a argumentovat. Když máte něco na dosah, už vám to mává před očima tak, že celý váš zorný úhel je tím vyplněn a v podstatě máte plnou hlavu jen a jen toho... a vezmou vám to... z těch nejmíň pravděpodobných důvodů...
Vždyť všechno bylo v pořádku! Nic jsem neponechal náhodě. Žádná víza nepotřebuji, splňuji všechny podmínky a dokonce víc než to. Mám zpáteční letenku, délku pobytu jen měsíc, mám víc než minimální požadovanou sumu na účtě, abych tu mohl být. Stálou práci, kam se hodlám vrátit, itinerář cesty... Před odjezdem jsem kontaktoval i NZ ambasádu v Berlíně a nechal si tohle všechno potvrdit, že to stačí.
Nevezl jsem si v batohu třeba monterky a jiné pracovní věci. Vezl jsem si stan, spacák a karimatku. Vařič a ešus, pohorky, kompas, LP průvodce, kapesní nůž...

Ale taky mám Facebook a na něm olajkovány stránky Češi a Slováci na Novém Zélandě, i když to vůbec nic neznamená. Nemusel jsem tam nic psát, imigračnímu bylo hned jasné, že tam chci jet pracovat na černo. Co je to za důkaz, za argument? Facebooková fabulace imigračního úředníka má větší váhu, než předložená fakta.

Snažím si jeho chování a přístup omluvit a vysvětlit. Že dělá jen svojí práci, že od ní musí být citově odpojený, protože jinak by ho sežrala, že... Ale moment, nasrat! Tohle dělat nemusím. Já nemusím jeho pohnutky chápat ani se o to pokoušet! On taky nechápal mě, neměl na to kapacitu - pochopit, že tam opravdu nestojím o to pracovat a že fejsbůková subskripce je míň než puf, lehčí, než chmýří pampelišky. Z mého pohledu prostě odvedl mizernou práci. Většina lidí v práci hned vidí, že něco posrala. Tento úředník se ale asi nikdy nedozví, že posral a rozmazal.
A jak rozmazal? Je tu osobní křivda o tom, že se snažím být poctivý a upřímný člověk a jsou tu tři hlavní důvody, proč mi tohle všechno připadá jako podělaný chlapeček Zlomyslnost. Toho si představuju jako Bárta Simpsona, který se zašklebí, ukáže prostředníček a dejdarovským hláskem zaječí „NASRAT, H-HU-É-H!!!

Tyhle tři paradoxy, ironie nebo co, jsou:
1. Zéland nikdy nebyl můj sen. O něj jsem ani tak nestál. Chtěl jsem především navštívit svoji přítelkyni.
2. Slib, který jsem dal v práci, když mi vytrhávali trn z paty, že po roce neuteču a že zůstanu.
3. Facebook jsem chtěl zrušit už několikrát. Na téma bezpečnost a soukromí na internetu jsem s kolegy v práci vedl už nejeden rozhovor. Oni vědí, že jsem trošku paranoidní. Tohle mě jen utvrdilo. I když mám svůj profil na FB nastavený jen jako soukromý pro přátele, je to nanic, pokud jsem členem otevřené FB skupiny a je to nanic tváří v tvář vládním službám a imigrařním úřadům, které mají asi speciální oprávnění nasýsat do soukromí. Otálel jsem moc dlouho, zruším ho už brzo.
„Pokud nemáš co skrývat, nemáš se ani čeho bát,“ tvrdí někdo. Pravda, ale ani se nemůžu spolehnout na férovost a zdravý rozum lidí, co mají k mým informacím přístup. I ta největší blbost se dá obrátit a použít proti.
Poslal jsem FB dotaz, jak to teda mají, jestli imigrační mohou nahlížet do mého profilu. Odpověď zatím žádná.

Ale kašlat na něj. Zdroj potíží bylo imigrační a jejich přílišná paranoia, kdy s každým od začátku zaujmou postoj -nikomu nevěř. Jak mám někoho přesvědčit o tom, co nechci udělat? Těžké. Teď už si jen pro svůj klid můžu vymýšlet vlastní příběhy o tom, co bylo v pozadí toho všeho. Že by odhodlanost někoho prostě nepustit? Mají na NZ už plno a zruinoval bych je? „Rozkaz zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu!“
Několikaměsíční plánování, šetření, vybavování, zařizování přišlo vniveč během pětiminutového rozhovoru. Nemluvě o nevyužitých letenkách, ztrátě peněz a důstojnosti. V návaznosti na to přišla o značné peníze i má přítelkyně, které si tak těžce vydělala, ale to už je jiný příběh.

Nejhorší je, že jsme přišli o Naši cestu.
Dobré je, že nás to ještě víc stmelilo.

A tak jsem po telefonování, dopisování a rozhovorech s leteckými společnostmi, cestovním agentem, NZ a australskými konzuly a imigračním dospěl k sepsání zoufalé stížnosti na imigrační Nového Zélandu a požádání o vysvětlení a stanovisko. Je to jediná věc, kterou snad můžu udělat. Všichni ambasadoři tvrdí, že je čistě zálažitostí toho kterého státu a jeho imigrační politiky, jestli vás pustí na své území. Dokonce i když splňujete všechny požadavky pro vstup, pustit vás nemusí. A nemusí se nikomu zodpovídat. Férové.

Stížnost jsem odeslal a čekám na odpověď, pokud nějaká vůbec přijde. A i kdyby, mám pocit, že neuslyším to, co slyšet chci – omluvu.
Místo měsíční dovolené, jsem strávil týden v Tokiu frustrací a pokoušením se s nastalou situací něco dělat. O dvou odpoledních jsem udělal nějaké výlety, ale nic jsem z toho neměl. Snad příště, Japonsko, za jiných okolností ti dám víc šancí. Na Zéland už se nechystám - jeho to trápit určitě nebude. 

V životě každého cestovatele se někdy najde výlet, který prostě vybouchl.

Závěrem pár poznatků:
- letecké společnosti levné letenky nevracejí, Austrian ale vyšel vstříc a vrátil alespoň nějaké poplatky a umožnil rebook letenky z Tokia zpět do ČR a to normálně běžné není. Oceňuju.
- Air Asia mi jednou nic vrátit nemohla, podruhé mi ještě chtěli napařit stornovací poplatek, až na třetí pokus mé přítelkyně (má pěknější hlas) mi taky dají zpět alespoň poplatky.
- cestovní pojištění od Axy už si AXA nechá, to mě ale nepřekvapuje, je to celkem běžné. Také zmeškání letu kvůli zpoždění pojišťovna hradit může (při nepřízni počasí, stávce...), ale už nemůže pomoci, když let zmeškáte nenastoupením kvůli imigračnímu.
- vstřícní provozovatelé Haka Lodge v Christchurch. I když měli právo na strhnutí peněz z mého účtu za to, že jsme nepřijeli a svoji tři měsíce starou rezervaci jsme museli zrušit, rozhodli se, že to neudělají.