Pastorovo pozvání, aneb i v Jakartě to duchovně vře

Stojím před kostelem s červeným neonovým křížem, kam mě pozval jeden mladý pastor jednoho večera. Mám tušení, že tohle nebude obyčejný kostel. Vcházím dovnitř a tušení se potvrzuje. Vpravo ani vlevo žádná svěcená voda. Zato je tam pódium, mikrofony, reproduktory, kapela, červený neonový kříž a dvě obrazovky, na kterých běžely texty písní, biblické obázky, videa a pasáže z Bible. Vycházím opět ven a potkávám pastora u dveří. Klasický potřes rukou se změní v palcový pozdrav a ano, už vím kde jsem to vlezl. Do místa, kde se zpívá z plna hrdla, tančí a provolává sláva, haleluja a amen. Jako z Ameriky.

 
Začalo to slibně a já si připadal jak na celkem fajnovém koncertě, jen ty texty byly trochu jiné, no. Lidi vstávali z lavic, zvedali ruku nebo ruce ve všeobjímajícím gestu, tleskali do rytmu, potancovávali na místě. Jeden černoch se decela odvázal a tady musím říct, že to byli všechno velmi slušně oblečení lidi z vyšších společenských vrstev. Já jsem si tam ve svém tričku se zelenýma ufonama, kalhotama z Tesca za 250 a sandálech připadal jak buran. Pastor se silně zavřenýma očima ze sebe dával opravdu všechno. Některé naše kapely by mu mohly závidět ten kotel. Lidi spolupracovali.
"A pojďte zpívejte se mnou! Postavte se a zvedněte ruce!.... A ještě jednou první sloku! Vzdávám se do tvých rukou, mů-ůj pá-áne, jsi náš zá-áchrá-áncéé! Haleluja! Amen!"
Po třech úvodních písních, vyzval lidi, kteří chtějí něco sdělit, na pódium. Něco na způsob našich zpovědnic, akorát že předevšema lidma. První chlapík povídal o tom, jak se mu povedl první export obchod s ovocem, další holka zpívala a rozbrečela se a děkovala bohu za svoji rodinu – manžela a děti a že minulý týden oslavila svoje dvacátiny, po ní mluvil člověk, kterému diagnostikovali sebedestrukční sklony a nakonec taky zazpíval.
Slovo si vzal další, tentokrát starší, pastor veterán. Přečetl pasáž z Bible a začal rozebírat verš po verši. Já pro změnu začal usínat. Připadal jsem si jak Homer Simpson a smál jsem se při té myšlence. "Tak už vím, jak se cítili, když je Marge tahala každou neděli do kostela."
Čtyřicet pět minut uteklo jak nic. Dostal jsem za tu dobu pocit, že nejsem pánem svého života, že za všechno může Ježíš a pokud nebudu následovat jeho kroky, tak budu nést následky. O následcích mluvil vůbec se zapálením. Když ho budu následovat, budou to dobré následky, když nebudu, budou špatné. Taky říkal, že jsou dva druhy lidí, jako větve stromu. Některé větve nesou plody a jiné ne. Ty větve co plody nenesou, tzn. lidi co nejdou jeho cestou, budou odseknuty a zahozeny, nejsou potřebné. "Tak to je drsné," říkal jsem si. Ale rozveselil mě nakonec tím, že řekl, že Pán nás všechny miluje. Nevím přesně který z těch pánů, ale vůbec to, že mě miluje, mi dodalo odvahy tam zůstat až do konce.
Kázání skončilo. Další písničky a oznámení a prosba o nějaké peníze. Zvedly se dvě černošky a obcházely lidi. Přesně jako v těch Simpsonech. Taky jsem přihodil. A pak zlatý vrchol toho všeho. Velká černoška se chopila majku. Proč majku? Proto = začala mluvit se zvednutou rukou. Její bojovná řeč se stupňovala a gesta ruky taky. Její mohutný hlas basově burácel víc a víc a přísná dikce by nechala stát s otevřenou pusou kdejakého newyorkského undergroundového rapera. Škoda, že jsem tuhle pasáž nenahrál.
"Pane buď s námi, protože bez tebe nejsme nic!" zvednutá dlaň se otvírala a zavírala v pěst.
"Žehnej nám a veď nás!" hrudník zvedal šperky.
"A požehnej naší zemi – Indonézii!" hlas se zadrhl dojetím.
"Protože její lidé Tě milují! Nenechej nás sejít z cesty" ...A tak to bylo pár minut, zdálo se mi, že byla dojatá. Pár lidí bylo a utíralo si slzy. Do toho jí ale lidi i nezávisle odpovídali. Čas od času se z různých koutů od individualistů ozývaly fráze jako:
"Ano!"
"Pravda!"
"Haleluja!"
"Amen!"
"Naval šrajtofli!"

Když už jsem si začal představovat, že tam sebou někdo sekne o zem, dostane se do tranzu a kakofonie zvuků přesáhne únosnou mez mých bubínku, nastalo ticho. Majk se prohodil a začal zpívat pastor. Lidi říkali amen a haleluja (nedivil jsem se jim) a odcházeli pryč. I já. Pastor děkoval. Lidi ale neodcházeli jako úplně pryč. Postávali v kostele nebo venku a třásli si všichni rukama. I mě. Říkali mi:
„Blahopřeju.“ (k čemu?)
„Děkuji.“ (za co?)
„Pokud budeš kdykoliv potřebovat pomoc, zavolej mi. 24/7. Tady je moje vizitka.“ (určitě, díky)
„Bůh ti žehnej.“ (děkuju – ne tohle mě vážně potěšilo)

Propotřásal jsem si cestu až ven a odcházel. Slyšel jsem za sebou hlasitý smích, ti lidi se tu asi setkávají každou neděli a pak si povídají, co se za týden událo nového, a uvědomil jsem si, že jsou opravdu šťastní. Ať mě se to zdálo jakkoliv ujeté, nedůstojné, hlučné, patosové a všelijaké, oni to milovali. Je to horší nebo lepší, než ten klasický způsob, kde se klečí, potichu modlí, kněz káže z kazatelny hláskem, který vás nutí přemýšlet, jestli je v pořádku fyzicky i duševně? Tady jsem poznal přímou obousměrnou interakci. I když já sám jsem se nezapojoval, protože jsem to prostě nedokázal, a přišlo mi to trapné, přemýšlel jsem. Tady do textu jsem sice propašoval nějaké poznámky a vtípky, ale oni tam opravdu dávali upřímně najevo svou radost a oddanost pro věc. Nestrojeně beze studu si prostě přišli do kostela po týdnu práce a starostí zazpívat o Ježíšovi a uvolnit se na celkem moderní soul-jazz-rockovou muziku a nechat se napumpovat plamenným projevem na další týden. Nejen poslouchat o tom, jak jsou slabí a malí. Křesťanství v moderním hábitu nového věku, žádná gotika a žalmy.

A co já, věřím? Po měsících v Indii s poznáváním hinduismu (chrámy, babuové, sadhuové, nespočet rozhovorů a manter, knížky, jóga), buddhismu (chrámy, meditace, učení, workshopy, knížky, rozhovory), křesťanství (knížky, rozhovory s Jesus Christ followers – River Ashram ve Varanasi) a dalšíma (nějací muslimové a dženové), jsem si osvojil tohle: Je rozdíl mezi věřícím a duchovním (vírou a duchovnem). I když nejsem věřící, jsem založen duchovně. Slepě nevěřím, ale ověřuju a nejenže něco není jen nad námi, ale je i v nás a všude okolo. Jsme toho součástí. Proto ale nemusím chodit do kostelů a chrámů, recitovat modlitby nebo mantry a klanět se idolům a ikonám (i když to pomáhá narušit ego). Můžu si s tím žít pěkně uvnitř a jít svojí cestou. Dá se říct, že není jeden univerzální učitel (Ježíš, Buddha, guruové...). Mimo ně jsme ale učiteli i my sami sobě a zároveň všichni a všechno ostatní okolo nás, nás něčemu neustále učí. Pokud nejsme úplně slepí, vybíráme si z nepřeberného množství. Nakonec jsme to jen my sami před kým stojíme, komu se zodpovídáme. Obstojíme?

Komentáře

Oblíbené příspěvky